Znásilněný portrét ženy

Autor: Zdeněk Kopřiva | 6.8.2014 o 22:42 | Karma článku: 0,00 | Prečítané:  206x

Ležel jsem na posteli a prohlížel si jednu z Drtikolových fotografií. Byl to portrét ženy uvězněný v umělcově tvůrčí duši. Jako Bůh jsem tu ženu vzkřísil. A ta žena ožila a zcela nevinně a zároveň tak trochu živočišně, našpulila své bledé rty, dva nádherné půlměsíce, které se postupně, jak se na mě smyslně smála, zabarvovaly sytou červení, až nakonec z celé té bledosti portrétní fotografie dominovala právě tato červeň a z té červeně vystupovala samice; smyslně jako had se ovinula okolo mého přirození a já poznal, že vystupuje z téže Evy, která mi kdysi nabídla jablko k sežrání. A já opět žral a ona mi znovu a znovu nabízela další jablka k sežrání…

Až jsem ji nakonec musel spráskat, jako nějakou děvku. A jak jsem ji mlátil, ona se ještě více smála. Byl to učiněný ďábel! Jenže, když jsem se jí pozorněji zadíval do očí, spatřil jsem v jejich odraze sám sebe, svůj vlastní hrůzný obraz!

A tak jsem ji začal svlékat po troškách až do úplné nahoty.

Jako Bůh Šiva jsem tančil na jejím těle a když jsem si ji vychutnal téměř celou, schoval jsem ji za světlo, abych ji neviděl v tom osvícení.

Tehdy zaplakala, až jí slzy ze zarosených očí nestydatě stékaly po bradavkách a slévaly se přes okvětí růže kamsi do ztracena.

Ó, jak byla krásná v tom pláči!

Chtěl jsem znásilnit kousíček té zachycené něžné krásy podobné kapkám na vlnách pavučin.

Chtěl jsem ji pojmout, uvěznit ji v tom zrádném chtíči. Jako otrok, který si přivlastní svůj vymezený životní prostor, jenž mu jediný ještě zbývá.

Chtěl jsem ji ukřižovat jako Krista Pána!

Stvořil jsem ženu, aby byla mým peklem, zmocnil se jí a pronikl do ní, do samých hlubin Země. Můj chtíč se vešel do jedné jediné nepatrné spermie a co je pro jednu spermii ženská hlubina? Jen pouhá cesta od dávání k přijímání.

A z té rovnice stvořil jsem ČLOVĚKA!

V tom stvořeném životě, byl i kus mé vlastní smrti. Chtěl jsem umírat nekonečněkrát a jako slunce znovu se probouzet a znovu zapadat.

Modlil jsem se.

Ó líbej mě můj živote, objímej mě má smrti! V polibcích a objetích, ve všech mých protikladech je mé pochopení života a ve smrti, mé vlastní rozhřešení…

Jako Bůh jsem tu ženu stvořil a jako Ďábel ji vracím zpět, do umělcovy tvůrčí duše.
Od té chvíle už nejsem Bohem a nejsem ani Ďáblem.

Zůstal jen portrét v zapomenutém rámu věčnosti.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

DOMOV

Má anorexiu a 26 kilogramov. Jej manžel je zúfalý, lebo jej nikto nevie pomôcť

Povedali mi, že s takouto diagnózou nepochodíte nikde na Slovensku. Nikto vám ju nezoberie, spomína manžel na reakciu samosprávy.

DOMOV

Minúta po minúte: Mediálny výbor čaká ešte Ťapáková a Dírer

O post šéfa zabojuje deväť kandidátov.

DOMOV

Publicista sa pripútal reťazou, nechce návrat komunistickej tabule

Niektorí obyvatelia ju nechcú späť.


Už ste čítali?