Zakřičela a v okamžiku přehlušila ticho. Nesnášela ticho, cítila se v něm uvězněná. Měla ráda hlasy; měla ráda pocit, že není sama. Proto byla šťastná, když se v ní zrodila jednoho dne láska. Nyní je však sama, tak zoufale ohraničená samotou. Milovala ho a věřila mu. Myslela, že ji má rád, že ji miluje tak jako ona milovala jeho, bezvýhradně. Ani tehdy, když ji do očí říkal, že odchází, protože se zamiloval do jiné; ani tehdy ještě nechápala dosah jeho slov. Až když se zavřely za ním dveře, uvědomila si jeho zbabělost a svou bolest. Zakřičela... měla pocit, že se ji roztrhne srdce na marné kousky. Její krásné zelené oči se zaplavily slzami. Šla k baru, otevřela ho a třesoucími rukami vytáhla láhev nedopitého vína. Na jeden hlt vypila obsah láhve a potom ji zběsile hodila o stěnu. Láhev se rozprskla na kousíčky studených střepů. Potom šla k zrcadlu a dlouho se dívala na sebe, jakoby se obžalovávala z toho, že ho milovala a věnovala mu nejkrásnější léta svého života. Myslela si, že spolu zestárnou, tak jak si to říkali, když jim bylo osmnáct. Nyní má třicet šest let a sen, který malovala svým srdcem je navždy ztracený v bezmocnosti a v pocitu marnosti všeho. Jak ho jen milovala, vše podřídila jejich lásce. Rozhlížela se po prázdném bytě. Na stole ležela ještě jeho dohasínající cigareta. Když ji spatřila, svezla se na podlahu a toužila vykřičet všechnu nenávist, která se v ní zrodila. Tak velmi si v tu chvíli přála vyvraždit hvězdy, protože měla pocit, že se jí vysmívají. Potom vstala, otevřela okno a pohlédla do studené zimy. Zakřičela a potom oněměla, bez možnosti návratu.
