Zdeněk Kopřiva
Znásilněný portrét ženy
Ležel jsem na posteli a prohlížel si jednu z Drtikolových fotografií. Byl to portrét ženy uvězněný v umělcově tvůrčí duši. Jako Bůh jsem tu ženu vzkřísil. A ta žena ožila a zcela nevinně a zároveň tak trochu živočišně, našpulila své bledé rty, dva nádherné půlměsíce, které se postupně, jak se na mě smyslně smála, zabarvovaly sytou červení, až nakonec z celé té bledosti portrétní fotografie dominovala právě tato červeň a z té červeně vystupovala samice; smyslně jako had se ovinula okolo mého přirození a já poznal, že vystupuje z téže Evy, která mi kdysi nabídla jablko k sežrání. A já opět žral a ona mi znovu a znovu nabízela další jablka k sežrání…