Přirozené zákony života

Autor: Zdeněk Kopřiva | 23.8.2014 o 5:56 | Karma článku: 4,96 | Prečítané:  724x

Miluji vůni starých knih. Jednu takovou právě držím ve svých dlaní. Je to velmi vzácné vydání z roku 1906 Kniha se jmenuje Ráj srdce a napsal ji Ralf Waldo Trine. A jak ji tak hladím a něžně v ní listuji, rozjímám nad tím, kolik lidí tu samou knihu drželo ve svých rukou předemnou a kde jsou dnes všichni ti, kteří se nechali inspirovat jejími myšlenkami? Ztratili se v běhu času, jakoby tu ani nikdy nebyli. A stejně jako oni se jednoho dne v tichosti vytratím i já.

Pojďme se nyní podívat trochu blíže na některé myšlenky z této knihy a pojďme je trochu více a detailněji rozebrat. Samotné myšlenky citované z této knihy budu psát v barvě modré , tučně zvýrazněné a kurzívou. Mé vlastní myšlenky potom klasickou černou barvou.

Nejvyšší pravda světa

Nejvyšší pravdou světa je to, že žijeme a uvědomujeme si, že žijeme. Jsme si vědomí své vlastní hmotné existence. Svou pamětí jsme však včleněni do hranic od narození po naši smrt. Co bylo před narozením a co bude po naší smrti, nikdo z nás se 100% jistotou neví.  Avšak z vlastní zkušenosti vím, že v člověku je jakási tajemná síla, která se mu neustále připomíná a dává mu tušit, že za hranicí nám známého hmotného světa je jiný svět, jiné světy. Vím, že každý jeden člověk to ve svých vlastních niterných hlubinách ví. Dokonce i přes svůj závoj zapomnění.

Duch nekonečného života a nekonečné moci stojí za vším, oživuje vše, ve všem a vším se projevuje. Je zdrojem všeho. Nekonečná ta moc hoří, účinkuje a panuje působením mocných nezměnitelných zákonů a sil; zákony ty pronikají celým vesmírem a obklopují nás ze všech stran. Každý krok, jejž v životě vezdejším učiníme, podléhá těmže velikým zákonům; každá květina rostoucí u cesty, vzchází, kvete a vadne podle mocných nezměnitelných zákonů; každá pápěrka sněhu, poletující mezi nebem a zemí, utváří se, padá a taje podle mocných nezměnitelných zákonů.

TRINE, Ralf Waldo. Ráj srdce. Praha: Josef Pelcl, 1906. ISBN neuvedeno.

Tyto zákony života, ale i smrti, můžeme poznávat z bdělého pozorování přírody a života jako takového, kdy poznáváme, že vše má svůj přirozený řád. Dokonce i svým nedokonalým pozorováním jsme schopni, aspoň zčásti, zachytit dokonalost toho všeho. U každého člověka je rozsah vnímání však jiný. Je tomu z důvodu různého stupně zralosti lidských duší. Člověk s menším rozsahem vnímání než má jiný člověk, těžko pochopí všechnu tu krásu a prostor, do kterého někdo jiný má volně přístup. Je to podobné jako v té jedné bajce o žábě z východní literatury, kde se píše:

Jedna žába žila v malé studánce, z níž doposud ještě nikdy nevyšla. Jednoho dne přišla žába, jejíž vlastí bylo moře a zvědavě přistoupila k studánce. „Kdo jsi?“ „Kde bydlíš?“ tázala se jí naše žába. „Jsem ta a ta a bydlím v moři.“ „V moři?“ „Co je to?“ „Kde je to?“ „Jest to veliká hladina vodní nedaleko odtud.“ „Jak je veliké to tvoje moře?“ „Ó, velmi veliké.“ „Tak veliké jako tento kamének?“ „Ó, mnohem větší!“ „Tak veliké, jako prkno, na němž sedíme?“ „Ó, mnohem větší.“ „Nu, jak tedy větší?“ „Moře, v němž bydlím, jest větší, než celá tvoje studánka, z něho bylo by lze naplniti studánek milióny.“ „Nesmysl, nesmysl! Ty lhářko a podvodnice, jdi od studánky a táhni! S takovou žábou nechci nic míti.“

Nevíra druhých lidí je údělem těch, kteří vědí, majíc širší záběr vnímání. Takový lidé bývají ve společnosti většinou osamoceni. A vzhledem k tomu, že si uvědomují svou povinnost, vůči těm, kteří svůj rozsah vnímání mají doposud omezený ( zastřetý ), snaží se pracovat a působit na ně ze skrytosti, aby jim pomohli posunout se dál na cestě poznání. Velmi dobře si totiž uvědomují, že i jim samotným je neustále pomáháno jinými lidmi, kteří mají rozsah vnímání ještě vyšší a širší než mají oni sami. A proto dělají to samé jako jejich vlastní učitelé, čímž splácejí svůj dluh vůči svým vlastním učitelům a stávají se učiteli těm, kteří učitele potřebují.  Je třeba si také uvědomit, že veškeré poznání je ukryté v nás samých. Jen je zastřené závojem zapomnění a mírou našeho ega.

O lidském strachu jako překážce na duchovní cestě:

V každém leží příčina toho, co se mu děje; každý má ve své moci, rozhodovati o tom.

TRINE, Ralf Waldo. Ráj srdce. Praha: Josef Pelcl, 1906. ISBN neuvedeno. 

To je známý duchovní zákon, který nám říká, že my jsme strůjcem svého vlastního osudu. Proto hledat odpovědi na to, co se nám děje, někde jinde, než v sobě samém, je nesmyslné, protože nikdo nás nezná lépe, než my sami. Problémem našich dočasných neúspěchů je to, že jsme velmi často ochromení strachem. Když půjdeme do sebe, opravdu zjistíme, že je tomu tak. Strach je to, co nás brzdí v našem rozletu. A je to právě strach, který je příčinou stagnace naší tvůrčí energie, energie, která způsobuje rozpohybování života. Jsme doslova strachem zotročeni! Tím znemožňujeme i svému Duchu, aby se naplno projevil v našich životech. Duch, který je ve skutečnosti silným a nesmrtelným, je vlivem našeho strachu slabým a nemohoucím, cokoliv učinit. Dokonce ani všeprostupující Duch nemůže jít proti individuální lidské vůli.

Možná si mnozí z nás řeknou, že nepociťují žádný strach, ale když půjdeme opravdu hodně hluboko do sebe a budeme se snažit analyzovat celý náš život a všechny ty důležité životní křižovatky, zjistíme, že v mnoha případech rozpohybovatelem našich životních událostí byl náš vlastní strach, který měl tisíce hlav a proto jsme ho také často za strach nepokládali.

Zbavme se našeho neustálého strachu, že ztratíme to nebo ono. Vždyť se opravdu neustále o něco strachujeme. Že se našim blízkým něco stane, že přijdeme o dům, o peníze, o lásku... atd. atd. Je to neustálý kolotoč našich strachů...

Duch je vždycky nad hmotou:

Čím více sebe člověk poznává jako Ducha a dle toho žije, tím více převyšuje silou toho, kdo sebe zná jen jako hmotu.

 

 TRINE, Ralf Waldo. Ráj srdce. Praha: Josef Pelcl, 1906. ISBN neuvedeno. 

Co nám říká tato pravdivá myšlenka? Říká nám, že Duch je hybatelem a je vládcem nad hmotou. Je to právě náš Duch, který má tu moc konat zázraky. Je to Duch, který může rozložit samotnou hmotu a zase ji zmaterializovat.

Vezměme si za příklad nějakého běžného člověka, který žije normální běžný život založený na konzumu a smyslech. Takový člověk žije více fyzicky než duchem. Takže bychom mohli říct, že Duch takového člověka se nemůže projevit a je v jakési ( mohu-li to tak říct ) latentní fázi. Na druhé straně člověk žijící více Duchem ( například nějakou tvůrčí kreativní činností - hudebníci, malíři, sochaři, básníci atd. atd. ) rozvíjejí onu nemateriální, nehmotnou bytost a tím získávají stále větší vnitřní sílu a neotřesitelnou jistotu, že smrtí vůbec nic nekončí, ale naopak pokračuje. Největší géniové minulé i naší doby to věděli a vzdávali se všeho přízemního, protože cítili sílu Ducha, která měla potřebu se v nich stále více rozvíjet. Šlo o to obětovat své touhy na oltář Ducha. Ale jaká to oběť! Pomíjivost vyměnit za nesmrtelnost, přízemnost a smyslnost za kreativitu a prostor. Každý z oněch nesmrtelných lidských hrdinů se vzdal dobrovolně pomíjivých věcí, aby našel věci trvácné a věčné! O jaké to oběti bychom tedy měli mluvit? Vždyť oběť je zde výhrou, a nikoliv ztrátou.

O tom, že by člověk měl znát svou vlastní hodnotu

Jedině prospěšnou politikou pro tebe jest, za prvé a naposled, abys vždy byl svůj. Především vždy buď věren sobě.

Není důležitějšího a významnějšího předpisu v celém světě než-li:

BUĎ VĚREN SOBĚ!

Jinými slovy: Buď věren své duši, neboť tvojí duší mluví k tobě vnitřní vůdce, světlo, kteréž osvěcuje každého člověka, přicházejícího na svět; tu jest svědomí, intuice, hlas vyššího já.

Uslyšíš hlas za sebou, jenž dí: to jest cesta, po které půjdeš.

TRINE, Ralf Waldo. Ráj srdce. Praha: Josef Pelcl, 1906. ISBN neuvedeno. 

Člověk by měl znát svou vlastní hodnotu a neměl by se nechat ovládat druhými. Jen tehdy obhájí svůj vlastní tvůrčí prostor, jen tak bude hybatelem své skutečnosti. Zavedený systém společnosti – Matrix tohoto světa, je však bohužel oním uzurpátorem tvé poslušnosti, kdy ti doslova brání, abys byl sám sebou. To pokládám za největší tragédii lidské civilizace. Když se podíváme do historie lidstva, uvidíme, že člověk byl vždy ovládán jiným člověkem. A proto jsme svědky mnoha zániků rozvinutých dávných civilizací, protože žádná civilizace nemůže přežít, pokud není založena na přirozeném řádu věcí. Jak se vůbec může daná společnost zdravě vyvíjet, pokud lidé vykonávají práci, pro kterou nemají žádné předpoklady, vlohy a kterou ani nemají rádi? A kolik takových lidí je a při tom, jak hodnotní by pro společnost byli, kdyby mohli vykonávat činnosti, pro které mají přirozený talent a předpoklady. Jak šťastní a kreativní by tito lidé byli! A jak šťastná by byla celá společnost! Jenže dnešní společnost tak, jak je nastavena, se nikdy nebude vyvíjet bez ztráty energie a bez chaosu a pokud nezmění daný stav, zanikne stejně, jako mnoho civilizací před ní. Nechoďme proti přirozenému řádu věcí a nespoutávejme člověka v jeho sebevyjádření.

A co je sebevyjádřením každého člověka?

Míra pravdy rozpohybovaná v čin, uchopená svobodnou vůlí člověka a prezentována jeho přirozeným talentem a nakonec nesobecky vložená do fondu svobodné společnosti výměnou za protihodnotu vyprodukovanou jiným člověkem. A této výměně se říká láska.

Největší překážkou pro rozvoj svobodné společnosti jsou peníze. Peníze jsou nástrojem pro ovládání člověka člověkem. A pokud se člověk nevzdá tohoto ďábelského nástroje moci, žádná společnost se nebude moct posunout na vyšší vývojový stupeň a tak bude limitován sobeckostí a neochotou vybudovat společnost na nových základech založených na nesobectví a na ochotě vzájemně se dělit s druhými o vyprodukované hodnoty.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

EKONOMIKA

Štátne IC vlaky začali opäť jazdiť. V čom sú iné?

Štátna Železničná spoločnosť Slovensko sľubuje, že jej najrýchlejšie vlaky z Bratislavy do Košíc za štyri hodiny a 42 minút.

KOMENTÁRE

Smer je v jednoSmerke. Ako Mečiarov valec či kôl v plote

Fico sa k realite postavil chrbtom. Zahral sa na kôl v plote.

SVET

Útok pri istanbulskom štadióne neprežilo 38 ľudí

K útoku sa nikto neprihlásil, stopy majú ukazovať na Kurdskú robotnícku stranu.


Už ste čítali?