Za hřbitovní zídkou

Autor: Zdeněk Kopřiva | 15.8.2014 o 19:01 | Karma článku: 3,74 | Prečítané:  361x

Živé od mrtvých dělí hranice hřbitova. Hranice pomíjivosti těla a věčnosti Ducha; hranice vzpomínek v srdci živých a v duši mrtvých; hranice věčné lásky, která je spojujícím mostem mezi dvěma světy.

Hřbitov je místem pro vzpomínky živých. Rád se procházím těmito místy. Mohl bych tam prosedět třeba i celé roky a neomrzelo by mě to. Za hřbitovní zídkou totiž bývá nádherné ticho k usebrání. Mám rád i kamenné sochy andělů, pro jejich okamžik znehybnění, do kterého byly uvedeni už při svém stvoření, jejichž vytesané tváře bdí nad těmi, co mlčí. Jako by byly mlčenlivými svědky pomíjivosti těla, jako by nikdy ve svém znehybnění nepřestaly rozjímat nad spícími. Jak jen vám mám popsat tu dojímavou krásu atmosféry? To neustále se měnící kouzlo ročních období, díky kterému jako by hřbitov žil svým samostatným životem. Ta neustálá proměna je srdcem hřbitova, smutně-krásnou písní volně plynoucí melancholie. Ale není to melancholie v běžném slova smyslu, není to melancholie zádumčivosti či trudnomyslnosti. Je to melancholie zvláštní nedefinovatelné vnitřní sladkosti smutku, který vyvěrá z vnitřního ticha našeho usebrání a z lásky k těm, kteří odešli před námi, jako kdyby tu ani nikdy mezi námi nežili. Je to melancholie našich vzpomínek na ty, které jsme v našich životech milovali. A právě tato naše opravdová láska se stává nesmazatelným otiskem naší duše, který dává smysl životu. Paradox, který z toho vyplývá, je tím nejkrásnějším, kdy smrt je oslavována životem.

Jak je krásné vzpomínat na ty, které jsme nikdy ve svém srdci nepřestali milovat. Znovu vidět ve své duši jejich tvář, slyšet jejich smích, vzpomínat na jejich doteky. Ne, nemohu uvěřit, že by po smrti už nic nebylo. Vždyť jaký smysl by potom měla všechna naše láska? A třeba po smrti opravdu nic není, třeba opravdu přežíváme jen ve vzpomínkách těch, kteří nás milovali a umíráme tehdy, kdy už není nikoho, kdo by na nás ještě mohl vzpomínat. Třeba vůbec není důležitá smrt jednotlivce, ale přežití lidstva. Ale tomuto já ve skutečnosti nevěřím. Já vím, že po smrti nějakým způsobem přežíváme. Nějaká část nás samých co přežije,  dává smysl naší smrti. Vzpomínám si na jednoho známého, který byl přesvědčený, že po smrti už pro něho všechno končí. Svým způsobem to bylo pro něho i osvobozující pocit. Jenomže přátelé, řekněte mi, kdyby nic z nás nepřežilo vlastní smrt, jaký smysl by měli naše činy, naše pocity viny, naše lásky, nenávisti, touhy, radosti, úsměvy, slzy, jaký smysl by měla naše bolest, které se nám za života dostává vrchovatě... Vždyť bychom tím vlastně popřeli jakoukoliv logiku života.

Za hřbitovní zídkou existuje jiný svět. Tam už neplatí nesmyslný spěch, zbytečné starosti, hromadění majetku, sobecká láska, egoismus, touha po moci... Tam všechno toto harampádí postrádá smyslu a důležitosti. Tam na důležitosti nabývají úplně jiné hodnoty, jako je například krása, čistá láska, harmonie, souznění apod. Tedy velmi jemné kvality duše. Jenomže co mají dělat ti, kteří tyto kvality za svého života nerozvíjeli, ale namísto toho žili v klamu a nikdy nepoznali skutečnou krásu smyslu? Co mají dělat ti, kteří ubližovali druhým, mysleli jen na sebe či hromadili majetek? Ó, jak musejí být zmateni nad ztrátou té lepší části, které mohli dosáhnout.

Ó, jak smutná musela být jejich smrt, kdy i andělé měli důvod k pláči. Andělé pláčí, protože jsou služebníky Boha a Bůh je určil za služebníky člověka a jak by nemohli neplakat nad bolestí takového člověka, který se ztratil sám sobě. Po smrti totiž není nic jisté, všechno je nejisté, protože nevíme odkud přicházíme a kam jdeme. Nevzpomínáme si... i když přeci jen jakýsi velice jemný otisk vzpomínky v naší duši přetrvává neustále.

Za hřbitovní zídkou roste hřbitovní kvítí jako by chtělo svou vůní přikrýt smutek ztráty těch živých a živí při pohledu na jejich krásu zapomínají na bolest a zůstávají tiší v objetí hřbitovního stromoví a prázdné hroby vyprávějí...

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

EKONOMIKA

Štátne IC vlaky začali opäť jazdiť. V čom sú iné?

Štátna Železničná spoločnosť Slovensko sľubuje, že jej najrýchlejšie vlaky z Bratislavy do Košíc za štyri hodiny a 42 minút.

KOMENTÁRE

Smer je v jednoSmerke. Ako Mečiarov valec či kôl v plote

Fico sa k realite postavil chrbtom. Zahral sa na kôl v plote.

SVET

Útok pri istanbulskom štadióne neprežilo 38 ľudí

K útoku sa nikto neprihlásil, stopy majú ukazovať na Kurdskú robotnícku stranu.


Už ste čítali?